České účetnictví nevykazuje finanční cenu leasingu

Na rozdíl od jiných států české účetní a daňové právo lpí na formální povaze leasingu a nezdá se, že by plánovalo sblížení s ostatními státy Evropské unie. Odlišnosti jsou patrné a dobře známé především u finančního leasingu.

Finanční leasing je především prostředkem k pořízení majetku. Z tohoto důvodu mezinárodní účetní standardy požadují, aby nájemce ve své rozvaze předmět nájmu uvedl, normálně odpisoval a proti tomu postavil závazek splacení. Leasingové transakce jsou tak zaúčtovány a vykázány v souladu s jejich podstatou a finanční skutečností, nikoli pouze s právní formou. U finančního leasingu podstata a finanční skutečnost spočívají v tom, že nájemce získává ekonomické přínosy z užívání najatého majetku po podstatnou část jeho ekonomické životnosti výměnou za uzavření závazku platit za toto právo částku blížící se reálné hodnotě najatého majetku a příslušným finančním nákladům. Pokud by se tyto skutečnosti neobjevily v rozvaze nájemce, byly by ekonomické zdroje a výše závazků podniku podhodnoceny, konstatuje se v Mezinárodních účetních standardech, což je případ firem, které účtují podle českých předpisů. V optice mezinárodních standardů tím dochází ke zkreslení finančních ukazatelů. Z české praxe, která vykazuje leasingové operace výsledovkově, tak plyne, že skutečný majetek a závazky firem využívající leasing jsou vyšší, než se zdá z účetních výkazů, a nelze srovnávat finanční ukazatele s firmami ze zemí, kde je leasing součástí bilance. Navíc není vykázána opce na nákup předmětu leasingu po jeho skončení za podstatně nižší cenu než reálnou. V České republice je finanční i operativní leasing vykazován podobně jako operativní leasing podle mezinárodních standardů.

Majetek do bilance Ukažme si na příkladu, jakým způsobem se projeví náklady finančního leasingu ve výsledovce podle českých účetních předpisů (CAS) a mezinárodních (IAS). Majetek pořizovaný na finanční leasing se má podle IAS v bilanci zachytit v odpovídající hodnotě (fair value) nebo v ceně minimálních leasingových splátek, pokud je tato částka nižší. Co se rozumí minimálními leasingovými platbami? Jsou to takové platby během trvání leasingu, které má nájemce uhradit nebo které na něm mohou být požadovány. Do toho se ovšem nezapočítává podmíněný leasing, náklady za služby nebo daně placené leasingovou společností a refundované nájemci společně se zbytkovou hodnotou zaručenou pronajímateli. V typickém případě, kdy má nájemce kupní opci k majetku za cenu, o které lze předpokládat, že bude výrazně nižší než reálná cena k datu využití této opce, pak minimální leasingové platby zahrnují také platby za využití této opce.

Ilustrativní příklad
Společnost si pronajala majetek (například osobní automobil) formou finančního leasingu na čtyři roky. Reálná hodnota majetku (je uvedena v leasingové smlouvě) je známa a činí 450 tisíc. Akontace je 90 tisíc a leasingové splátky jsou jednou ročně vždy na konci období ve stejné výši 107 185,50. Kupní cena po ukončení leasingové smlouvy je 1000. Podívejme se na náklady podle českých účetních předpisů..

Podle mezinárodních účetních standardů splátky se rozdělují na finanční náklady a snížení nesplaceného závazku. Jinými slovy stejně jako při běžném úvěru je nákladem pouze úrok ze závazku, ale už ne "splátka jistiny". Navíc úrok se finanční náklady leasingu se alokují do jednotlivých období tak, aby byla zajištěna konstantní úroková míra. Úrokovou míru lze ze zadaných údajů snadno spočítat pomocí finanční kalkulačky nebo funkcí tabulkového kalkulátoru a činí 7,5 % p.a. Přitom platí, že dluh(t) = dluh(t-1) - úmor(t-1), úrok =dluh x úroková sazba, úmor = platba - úrok.

Podle mezinárodních účetních standardů by nájemce vykázal tyto výdaje při rovnoměrném odpisu majetku.

Z údajů vyplývá, že nájemce v případě účtování podle českých účetních standardů vykazuje rovnoměrné náklady po celou dobu trvání leasingové smlouvy, zatímco v případě mezinárodních standardů jsou náklady na počátku vyšší a s tím jak se nesplacený závazek snižuje, tak klesá. Je to patrné ze srovnávací tabulky.

Obecně platí, že mezinárodní účetní standardy požadují, aby hodnota plateb byla diskontována implicitní úrokovou mírou nájemce nebo výpůjční úroková míra u nájemce. Implicitní úroková míra je v podstatě vnitřní výnosové procento pronajímatele, tedy leasingové společnosti, a ta byla v tomto případě známa. Ale nemusí to tak být vždy.
Pokud nájemce neví, jakou má leasingová společnost pořizovací hodnotu majetku, použije implicitní úrokovou míru.. Ta je definována jako diskontní sazba, která se stanoví na počátku leasingu tak, aby se souhrn současné hodnoty minimálních leasingových plateb a zbytkové hodnoty majetku rovnal reálné hodnotě pronajatého aktiva.
Jinou možností je použít přírůstkovou výpůjční úrokovou sazbu u nájemce. Jedná se o takovou sazbu, kterou by musel nájemce přijmout v případě, že by si na nákup věci vypůjčil nezbytné prostředky na stejně dlouhé období s obdobnou zárukou.

Převod rizik a odměn Mezinárodní účetní standardy považují za nutné leasing správně klasifikovat hned na začátku. Záměna finančního leasingu za operativní by totiž vedla k snížení majetku a závazků v bilanci a zkreslení finančních ukazatelů. Záměna leasingu poskytuje značný prostor pro jednu z nebezpečných praktik kreativního účetnictví -mimobilanční financování. Klasifikace leasingů vychází z rozsahu rizika a odměn, které vyplývají z vlastnictví pronajatého aktiva. Do rizik se přitom počítají i možnosti ztrát z nevyužité kapacity, technické zastaralosti a změny rentability s ohledem na měnící se podmínky.
Odměnami se rozumí očekávaný výnos během ekonomické životnosti aktiva a zisk ze zhodnocení či realizace zbytkové hodnoty majetku. Za finanční leasing se považuje taková smlouva, která převádí v podstatě všechna rizika a odměny vyplývající z vlastnictví. Pokud se všechna rizika a odměny nepřevádějí, pak se jedná o leasing operativní. To je však jen základní kritérium.

Pomocné znaky
Mezinárodní účetní standardy uvádějí i pomocné znaky ke klasifikaci leasingu. Příklady situací, které normálně vedou ke klasifikaci leasingu jako finančního, jsou: - na konci nájemního období dochází k převodu vlastnictví, - smlouva obsahuje nákupní opci za cenu podstatně nižší, než je reálná hodnota majetku k předpokládanému datu využití opce a je dostatečně pravděpodobné, že bude využita, - doba leasingu kryje podstatnou část ekonomické životnosti majetku, - současná hodnota minimálních leasingových plateb je rovna nebo větší než reálná hodnota pronajímaného majetku.

Leasing nemovitostí
Prakticky stejná kritéria se vztahují také na leasingy nemovitostí - budov a pozemků. Ekonomická životnost pozemků je ale neomezená, takže nelze mluvit o možnosti použít kritérium doby leasingu, které musí krýt podstatnou část životnosti majetku. Mezinárodní účetní standardy připouštějí, že pokud není ve smlouvě zakotven převod vlastnictví pozemku po skončení leasingu, pak v podstatě nejsou přenesena všechna rizika a odměny vyplývající z vlastnictví. Potom akontace za takovýto majetek představuje předplacené leasingové splátky, které jsou amortizovány v průběhu doby leasingu v závislosti na modelu poskytovaných užitků.
Na rozdíl od českých, mezinárodní standardy tedy počítají se zahrnutím pronajímaného majetku do rozvahy nájemce. Splátky se rozdělují na finanční náklady a snížení nesplaceného závazku, tedy v podstatě stejně jako u úvěru. Přitom finanční náklady by měly být rozděleny do období tak, aby byla zajištěna konstantní úroková míra u zbývajícího zůstatku závazku za každé období. Leasing potom v účetnictví vystupuje v podstatě jako úvěr s pevnou úrokovou mírou.
Pronajímaný majetek je v bilanci odpisován a v nákladech jsou uplatněny i vypočtené kvaziúroky. Přitom se požaduje, aby odpisová politika pro najímaný majetek odpovídala běžnému způsobu odpisování pro vlastní aktiva. V případě, že nájemce nemá dostatečnou jistotu, že po skončení nájemní smlouvy získá majetek do vlastnictví, měl by pronajímané aktivum celé odepsat do nákladů.